Regrese - dojmy z kurzu HAP A.Dragomireckého
Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z kurzu Hlubinné abreaktivní psychoterapie Andreje Dragomireckého, který jsem absolvovala koncem října v roce 2003.
Po návratu jsem je popsala mému velmi dobrému známému, kterého jsem v té době znala přesně sedm let a tehdy na podzim roku 1996 i on byl jedním z důvodů, proč jsem se začala zajímat o astrologii, následně pak i o Modrou alfu, auru, karty, regrese, rei-ki a další.
Pro znalé astrologie ještě dodám, že v tu dobu mně tranzitoval Pluto opozicí na blíženeckého Merkura v 9.domě. V radixu je mezi nimi sextil, hrot 3.domu na konci Štíra. Ascendent soláru pro rok 2003 stál na nativním Plutu, solární IC ve Štíru, solární MC v 8.domě. Transformační téma onoho roku bylo evidentní. Touha sáhnout hodně hluboko, objevené pochopit, přehodnotit, vynést na světlo, uvést v život. Venuše coby vládkyně mého radixu a 2.domu i spoluvládkyně 8.domu stojí u MC, rovněž solární Venuše byla v konjunkci se solárním MC. A aby toho nebylo málo, tak nativní Saturn ve Štíru v 2.domě je dispozitorem 4.domu kořenů. V soláru se nacházel v konjunkci s nativní Venuší.
Své zážitky a dojmy jsem začala psát hned druhý den po návratu, vše je autentické. Celý následující text jsou kopie e-mailů, v nichž jsem s právě prožitým seznamovala svého kamaráda.
Pokud vás toulání v čase zajímá, možná vás následující řádky osloví.
1.11.2003 – Nekonečno
Ahoj Vláďo. Jsem zpět. Možná relativně „zpět“, protože mi připadá, že z kurzu jsem se vrátila už tak minimálně před rokem. Vše se mi zdá být velmi dávno…
Ale odpověď na některé otázky jsem tam našla.
Abych vůbec mohla přijmout teorii minulých životů, převedla jsem si ji na rok, kde každý den má svůj smysl a následující je výsledkem předchozího, samozřejmě beru v úvahu všechny další vlivy, které ten den na mě působí. Někdy jdu „spát“ v pět odpoledne a jindy třeba před půlnocí, ale vždycky vím proč, v jakém stavu a také to, že se ráno zase „probudím“.
Psal jsi, že není dobré se nechat někam natlačit. Ale já šla dobrovolně, byť jsem si pro informaci, jakým způsobem najít bod obratu, musela zaletět na Krétu. Kurz byl zaměřen na pochopení a nacvičení techniky, jak odstranit zdravotní problémy pomocí podívání se do svého vlastního „zrcadla“.
Abych pravdu řekla, technika není tak těžká. Převedením času výše popsaným způsobem se mi jeví dost snadné vybavit si např. to, co jsem dělala 15.května, zvlášť když jsem si tam tenkrát přicvakla „kolíček“ známý z Alfy. Jen jsem si to neuvědomila. Takže mi to přišlo jako tak trochu opačný postup „kolíčkové metody“. A právě zdravotní problémy a potíže jsou těmi „kolíčky“. A tak místo toho, abych je někam vědomě dávala, tak je naprosto vědomě odebírám. Je to zajímavé a ověřila jsem si to na příjemném až euforickém zážitku z krétské meditace, kdy při provádění techniky jsem začínala ztrácet euforii a tak jsem se stopla, neboť jsem o to příjemné nechtěla přijít. A tím jsem si tak trošku předem ozkoušela, že by to tedy mohlo a mělo fungovat i na opačném pólu tudíž odstranění nepříjemného.
Uvědomila jsem si také, že v těch několika málo minulých „dnech“ (minulých životech), kam mne zavedl zdravotní problém (kolíčky), o kterém jsem si myslela, že jsem ho už dávno zvládla jinými technikami a který se znovu objevil právě čtvrtý den kurzu, jsem byla vždy sama. Vyjma jediného případu v tom konkrétním řetězci životů, kdy mě jako odložené beznohé novorozeně vychovával a později učil stařičký poustevník až do mých patnácti let. Naprosto jasně jsem viděla nádherný starodávný astroláb v jeho skromně zařízené poustevně. Jen mě zaráželo, že spolu nemluvíme, ale přesto mi předával veškeré své znalosti. Zřejmě telepaticky.
O mých patnáctých narozeninách mě odnesl na jakési návrší s obrovským dlouhým sloupořadím, kde si mě měl vyzvednout další učitel. Čekala jsem tam tři dlouhé dny, pak náhle po úderu blesku ze mě ovšem zbyla jen hromádka popela, kterou roznášel vítr. Přestože jsem těsně před „probuzením“ (narozením) věděla, jaký ten „den“ (život) bude a jak skončí, i jako beznohá jsem do toho „šla“ a „došla“ kam měla. Měla jsem „cíl“.
Toto zjištění byla odpověď na otázku, proč vlastně se teď v přítomnosti nemohu hnout z místa a točím se v kruhu. Potřebuji cíl.
Od té chvíle jsem dál nepátrala a další regrese nepodstupovala. Najednou jsem neměla potřebu. Techniku znám, pokud někdo bude potřebovat mou pomoc, mohu. Ale ze zvědavosti nikam chodit nemíním. Asi tak jako s astrálními výstupy. Dvakrát stačilo a dost. Ověřila jsem si něco, co asi má zvědavost potřebovala ověřit, dál nic.
O hodně a hodně „dnů“ dříve jsem viděla, proč jsem kvůli svým chybám a nedostatkům o nohy přišla a bylo to tisíckrát silnější poznání, než když mi někdo bude říkat - jsi netrpělivá.
V létě jsem se Vás ptala: A pokud něco opravdu je a zpětným pohybem po časové ose se k tomu dostaneme, neovlivní to náš další život natolik, že už nikdy nemůže být člověk stejný jako před poznáním?Pokud projde třeba i nějakou minulou smrtí, není to v podstatě symbolická smrt a nové zrození i v tomto bytí? Může to člověka poznamenat až natolik?
Odpověděl jste mi: Nemyslím si. Tu smrt si projdete se vší parádou, ale nebude to faktická smrt ve smyslu horizontu našich životů, takže pokud máte na mysli, že by pak vyšel třeba jiný horoskop podle nového data„probuzení“, tak říkám ne. Květuško, to se nedá v mailu všechno rozebrat, měli bychom si popovídat.
Zdravím Vás, Váš Vláďa
Tak tady je to naprosto jasný. Je jiný. Jsem jiná. Poznání bylo tak krutý a bolestný, že se nedá vymyslet, vnutit, vsugerovat...
A také si říkám, jak je zvláštním způsobem zařízeno, že informaci o kurzu se dozvím v Řecku, pak od Šumavy jedu až na Moravu, kde mi k poznání pomůže najít cestu Slovenka. A abych příliš „neulítla“, podrží mě u země Čechošvýcar, který tam byl i s manželkou. Není to zvláštní? Není...
A když jsem byla v nejkritičtějším okamžiku kurzu, kdy se mi nedařilo a kdy jsem to chtěla vzdát a odjet (utéct?), právě on přišel se žádostí, abych ho dělala právě já. Do té doby jsem ani nezaznamenala, že tam vůbec jsou.
1.11.2003 – pokračování z noci
Ahoj Vláďo,včera jsem se zasekla, najednou to nešlo dál, tak jsem se šla osprchovat a pak mimoděk sáhla po Citadele, se zavřenýma očima ji otevřela a položila prst na stránku. Nevěřila jsem svým vlastním očím, když jsem zjistila, kde jsem. Nebudu to tu citovat, pokud budeš chtít, podívej se do ní na stranu 173, kapitola LXXVIII. Přesně tam jsem měla prst. Najednou jsem pochopila, že to, čeho jsem tak plná, nedokážu vyjádřit, natož napsat. Až budeš chtít popovídat, jsem tu.
2.11.2003 - Vláďova odpověď
Hezký den, dějou se věci, dějou... Jen pro Vaše pobavení: dočetl jsem email do konce a naučeným pohybem sáhl po Citadele. Na to místo, kde ji mám. Tedy správně řečeno kde ji mám mít. A ruka sáhla do prázdna. Knížka je pryč! nevím kde je, dávám ji pořád na jedno místo. Zvláštní, co? Ale půjčím si ji nebo ji snad i najdu :-)
Jsem rád, že Vám seminář dal něco nového. Měl jsem o Vás trochu strach. A rád se poučím, když Vám nebude vadit mi o tom poreferovat.
Btw. Pokud jste nečetla, zkuste Racka od Bacha. Je to kraťounký, ale prima alegorie.
3.11.2003 – Nekonečno pokračuje
Ahoj, to tedy máš pravdu, že se dějou věci...
Tou větičkou jsi krátce a výstižně pojmenoval podstatu auditu - přítomný čas. Jde o to, nemluvit o něčem co „bylo“, prostě si jen představit, že to „je“, tady a teď, pak jde vše samo.
Ráda poreferuji, ale teď jen kratičce, protože si připadám jak zpomalený film. A ještě pořád je to pro mě nové. Jenomže díky té zpomalené aktivitě si najednou uvědomuji daleko více toho, co je kolem mě. Uvědomuji si přítomnost…
Když jsem po prvních dnech kurzu přemítala, komu z mých známých bych ho doporučila, nenašla jsem jediného člověka, o kterém bych si myslela, že to vydrží. Byla to tedy síla!!!
Už jen to, že přednášky byly od 8.30 ráno do 22.00 večer s 90ti minutovou přestávkou na oběd a večeři. Jinak se jelo v jednom kuse. Převážnou část té doby slyšet slova pro mě naprosto neznámá, psát si poznámky a nevědět, jestli zrovna to je důležité více či méně, pak se dozvědět, že vše je důležité, protože „omáčku“ nám neříká, na to bychom potřebovali mít čas ne týden, ale možná půl roku a ten není, takže rezignace. Vše důležité je v učebnici, kterou nám dal a máme si to tam nastudovat. Kdosi vznesl dotaz, kdy asi, když celý den věnujeme přednáškám. Odpověď zněla - od 22 večer do 8 ráno máte přeci volno.
Naštěstí (toť otázka, zda to nebylo spíše naneštěstí) tento tlak na vstřebání teorie trval jen dva a půl dne, pak nám předvedl ukázku auditu v praxi. Poté následovala cvičení ve dvojicích např. sedět proti sobě hodinu, dívat se vzájemně do očí, nesmět se pohnout, polknout, mrkat… Představ si, že to jde!!
Pak nám bylo mimo jiné řečeno, že pokud někdo „viděl“ měnit se tvář toho druhého, tak mohlo jít o podoby dotyčného kdysi z minulosti, tak jak jsme ho tehdy znali. Hned jsem si vzpomněla, jak tehdy před rokem ses mi zdál měnit podobu. Vzpomínáš? Užasle jsem ti tehdy řekla, že kdyby se mě někdo zeptal, kdo přede mnou seděl, že bych mohla popsat hned několik lidí. Což to nic. Jen jsem asi zase dostala odpověď na něco, co jsem si tehdy neuměla vůbec vysvětlit.
Pak jsme najeli naostro, ale přeci jen pro začátek jsme měli začít pozitivním zážitkem. Udivilo mě, že si postupně dvě mé „klientky“ nemohly žádný pozitivní zážitek vybavit. Přišlo mi smutný, jak málo radosti asi v životě mají. Respektive, jak málo se dokážou radovat.
Ano, to je další věc, která téměř všem nám tam dělala potíže. Vyjadřovat se naprosto přesně. Jen ti, kteří tento kurz absolvovali podruhé, věděli, o co Andrejovi jde. Ale bylo to děsný! Děsný!!!
Když už potřetí na mou otázku odpověděl - nerozumím ti, opakuj otázku - chtěla jsem ho bacit po palici :-) Ovšem v průběhu auditu jsem se mu v duchu omluvila, neboť v momentě, kdy klientka (vědomím v hluboké minulosti) řekla - nevím, na co se ptáš - jsem si uvědomila důležitost tohoto naprosto přesného vyjadřování.
Značně náročný byl i samotný audit. Sledovat nejen co klient říká, ale i jak se tváří, to co říká zapisovat, vracet ho k začátku vybavené události, porovnávat jak se od sebe jednotlivá opakující se povídání liší, zda ještě stále objevuje do té doby jaksi zapomenuté maličkosti nebo jestli už nastává uvolnění a trauma už se nevyskytují, naopak zda nastupují pozitivní zjištění... Odhadnout moment „obratu“ prožívání události, pokud neprošel detailně stresujícím zážitkem neustále ho k němu vracet (no když si člověk vzpomene, že ta bolest tenkrát byla od kousnutí psem, komu asi by se chtělo si to znovu „prožít“, že? Ví že musí - když chce od zubaře vytrhnout zub, taky musí tu pusu otevřít - ale snaží se to oddalovat. Tím pádem se audit protahuje a je právě na auditorovi, aby ten okamžik odhadl a klienta do té situace dotlačil. To mi zpočátku taky bylo proti srsti. Ale bez toho to nejde.) a tak pořád dokola. Než nastane osvobozující úleva a smích.
Andrej nás důrazně upozorňoval, abychom si na začátek vybrali zdravotní problém, který není složitý a který jako začátečníci zvládneme. To je další věc, která mě zpočátku rozčilovala, protože mi připadalo, že jediný, kdo je skutečně začátečník a o probíraném „učivu“ opravdu nic neví a nemá zkušenosti, jsem snad jen já.
Jenomže Marcele v souvislosti s pozitivním zážitkem naskočila nějaká negativní vzpomínka, začala ji bolet hlava. Andrej řekl, že se jí restimulovaly události kolem vlastního porodu a ráno abychom tedy začaly těmi bolestmi hlavy. Ačkoli předtím říkal, že bolesti hlavy se dělají těžko, že to chce zkušeného auditora. Tím jsem byla hozena do vody...
Ráno jsme začaly s auditem. Přes bolest hlavy a žaludku jsme se dostaly k okamžiku porodu a já s hrůzou!!! zjistila, že ona se rodila pomocí kleští (nevím, jestli tobě to něco říká) a já když rodila první dceru, tak také to byl klešťový porod. Dnes už se nedělají, je to příliš drastické a nebezpečné.
V ten moment jsem nebyla jen v roli auditora, který sleduje klienta, zapisuje, porovnává, tlačí ho do prožitku, když se mu chce vyhnout. Byla jsem v ten moment taky máma, která si tímto uvědomuje, jak se asi cítilo to malé dítě, které ona zrovna rodila. A do třetice, díky mé vnímavosti a schopnosti napojení se na druhého, jsem se cítila jak ta moje rodící se holka. Děs, hrůza, neschopnost pokračovat dál.
Andrej se se mnou vůbec nemínil bavit, jeho poznámka - snad si nemyslíš, že něco rozděláš a druhý to za tebe bude dotahovat - mně odbourala pocity mámy i dítěte a zůstal tvrdý nezúčastněný auditor.
Podařilo se. Prošly jsme přes porod, šly dál do minulosti, bylo tam zranění hlavy i břicha při nějakém přepadení vesnice, podařilo se nám tím projít. Dostaly jsme se až do pravěku, kde ji manžel neandrtálec mlátil do hlavy zcela běžně a jí se zvedal žaludek při zpracovávání mamutích kůží. Bylo zajímavé, že při nácviku uvědomělé pozornosti, dívání se do očí, jsem ji viděla, jak se mění v podobu, tak jak ji z té doby známe z dějepisu. Neandrtálec. Po auditu mi Marcela potvrdila, že ona mě viděla rovněž tak. A tak jsem se raděj ani neptala, zda jsem tím jejím manželem nebyla já…
Takže fajn, audit byl u konce. Ovšem Marcela si stěžovala na obrovskou únavu a pořád chtěla spát. Odmítala jít i na večeři. S mými nulovými zkušenostmi z auditování jsem to přikládala dlouhé vyčerpávající osmihodinové práci (ono se jí na ten svět opravdu strašně moc nechtělo, nechtěla se nadechnout), jenomže intuitivně jsem cítila, že by to tak asi být nemělo. Na můj dotaz mi Andrej řekl, že porod nebyl udělán dobře a celý a že se k němu máme zítra ráno znovu vrátit. Je tam prý poporodní únava.
Tak v ten moment jsem si připadala nejen jako topící a plácající se na hladině, ale už tak hodinu s hlavou pod vodou a pomalu klesající ke dnu…
Ráno byla diskusní hodinka a já byla nejaktivnější dotazující se, protože tady přede všemi mě nemohl Andrej odbýt. Až když jsem zoufalá a téměř brečící přede všemi řekla, že se jedná o porod, který jsem sama absolvovala jako máma své dcery, tak teprve řekl, že to dodělá někdo zkušený a já ať jako první si nechám odstranit blok z tohoto nepovedeného začátku.
Hned si mě zamluvila droboučká Slovenka, která už má s touto technikou dobré zkušenosti.
Prošla jsem si možným i „nemožným“, byla jsem hodně daleko, snad až na samém začátku, nevím.
Po auditu jsem s ní všechno konzultovala, protože jsem věděla vše, co jsem říkala, dělala, při procházení do minulosti jsem si současně uvědomovala souvislosti se současností, objevovala sebe sama.
Řekla mi, že jsem si prošla celý vývoj.
Vezmu to od konce: když mě posílala stále dál a dál do minulosti, mně se nic nevybavovalo. Pak najednou jsem měla dojem, že je kolem mě bílo, že vlastně nic není, nic nevidím, nic nevnímám, jen jsem stále opakovala jsem, jsem... hledala jsem slova, která nebyla, začala si uvědomovat lehounké chvění a otáčení a jen jsem říkala:
- Jsem… jsem… cítím energii…
- Jsi energie?
- Jsem energie.
- Co dál? Co cítíš? Co vidíš?
- Bílo…
- Co dál? Vidíš ještě něco?
- Vidím žlutou kouli.
- Kde ji vidíš? Kde je?
- Je ve mně.
- Co dál? Jak je v tobě? Jak se cítíš? Co si myslíš?
- Mám ji chránit.
- Jak ji máš chránit? Proč tam je? Kde je? Jak vypadá?
- Je to jako žloutek ve vajíčku… Vypadá to jako vajíčko, ale já jsem ten bílek.
- Co se děje dál?
- Nic, je to pořád stejný… Ale žloutek jakoby pulzoval… Začínám pulzovat.
- Jdi v čase dopředu. Co se děje?
- Žlutá koule… ne, už není žlutá… je žhavá… pulsuje… rozprskává se do miliard malých žlutých kuliček, které míří do prostoru...
- Co jsi?
- Nevím…
- Co jsi?
- Nevím…, neumím to říct…
- Co jsi? Jsi vesmír?
- Jsem vesmír..
- Co dál?
- Nevím… Jsem… jsem…
- Jdi v čase dopředu. Co se děje? Zaměř se na své nohy, uvědom si své nohy, co vidíš?
- Nemám nohy…
- Nemáš nohy? Jak to, že nemáš nohy? Kde je máš?
- Jsem malé nic… Plavu… Vznáším se… Zvětšuji se... Dělím se....
- Co dál? Jdi v čase dopředu. Zaměř se na nohy.
- Jsem… jsem ... jsem žlutá a zelená…
- Zaměř se na nohy. Co vidíš? Vidíš je?
- Vidím kořen. Jsem žlutá pampeliška, mám dlouhý a pevný kořen...
A tak dál, Vladimírku. Prostě - od lehounce vibrujícího nic, přes velký třesk (???), prvoka, rostlinu, která uhnila při obrovské potopě, pak jsem byla strom (jabloň), posléze jako neposedná ztřeštěná impulzivní a netrpělivá opička z doby zhruba dávno před n.l. jsem přišla o nohy, pak už jsem byla člověk, v hluboké minulosti jsem po spálení bleskem prošla zasvěcením, stála před kýmsi koho snad nechci ani pojmenovat - byl obrovský, utkán jakoby ze zářící mlhy a měl podobu Sochy svobody - jsem tu.
Všechno to bylo v ten moment autentické, cítila jsem hlad a žízeň, byla svázaná i svobodná, trpící i nevýslovně šťastná.
Když jsem byla tam nahoře, ve světle, zase jsem marně hledala slova na otázku - co jsi?, jen jsem opakovala jsem... jsem... jsem...
Kruh se uzavřel. A já si snad poprvé opravdu uvědomila, že jsem. A taky to, jak často jsem používala větičku - Kdepak na procházku! Jít někam pěšky? Ty jsi blázen, já ztratila nožičky - a smála se přitom. Takže nožičky jsem objevila, jsem hrozně ráda, že je mám a tím pádem díky nim mám lepší spojení s pevnou zemí pod nimi. Jenomže tím jsem trochu ztratila lehkost bytí, asi tak se cítí pták, když mu oškubou křídla.
Vláďo, každopádně to bylo a ještě stále je zajímavý. Jsi teprve druhý, kterému jsem „vývoj“ popsala. Asi důvěřuji tomu, že jsi schopný (i ochotný) to pochopit.
Možná i proto ti najednou po sedmi letech tykám. Víš, znovu jsem si ověřila a možná i pochopila, proč si na seminářích a kurzech tykáme, v ten moment jsme tam všichni jaksi na „jedné lodi“. Všichni. Včetně vyučujícího. Také si tykám s kamarády a přáteli, také s těmi, které mám ráda. Proto jsem přešla na tykání. Už dvakrát během doby co se známe jsem na to chtěla přejít, odmítl jsi nebo to vyznělo do ztracena. Teď je to potřetí a z mé strany u toho zůstanu. Zatím si zvykám, místy mám tendenci ještě přejít do vykání. Pokud mi chceš tykat, tykej. Pokud by ses do toho musel nutit, netrvám na tom. Bylo by mi to milejší, ale pokud ti to nepůjde… Jsi kamarád a přítel a někdy mívám velice intenzivní pocit, že jsme na jedné lodi. A vůbec není podmínkou, že bychom tam museli být sami...
Ráda si s tebou popovídám, ale nyní se na to ještě moc necítím. Mám stále pocit, že jsem byla neskutečně daleko a neuvěřitelně dlouho pryč, takže mám nutkání se vrhat kolem krku každému z blízkých a tisknout je k sobě a vnímat je tady a teď. Jako po strašně dlouhém odloučení. Včera jsem tím až vyděsila švagrovou, která není na takové projevy přízně ode mě zvyklá.
Ač to bylo k nezvládnutí, strašný, náročný a o dalších věcech kolem jsem se zatím ještě ani nezmínila, už teď vím, že si znovu zopakuji ten samý seminář, než si troufnu jít na ten pro pokročilé. Absolutní začátečníky už teď v předstihu prosím, ať mi prominou..
4.11.2003 – Nekonečno pokračuje
Ahoj, opět pokračuji v popisu průběhu semináře viděného mýma očima. Když jsem si přečetla předchozí povídání, uvědomila jsem si, že to pro ostatní vůbec nemuselo být tak hrozné a že tudíž mnozí z mých známých by to třeba zvládli. Určitě zvládli. Možná by to pro ně byla docela brnkačka.
To já se asi (a určitě zbytečně) cítila blbě, že to nezvládnu, měla strach abych neublížila z nedostatku informací a praxe (zajímavé bylo, když jsem si v roli klienta uvědomovala, jak často také říkám „nemám dost informací“ - že by z toho pramenící neutuchající touha po vědění?), pocity nedůvěry v sebe sama, pocit méněcennosti před „autoritou“, atd. Možná k tomu přispěl i pocit, že se jedu „bavit“ a doma mě potřebují. Zkrátka zafungoval princip, tak jak jej známe z Alfy. Maminka i dcera, obě s pocitem „bez ní to nezvládnu“ onemocněly. Když jsem mamce řekla, že pojedu na týden pryč, tak asi tak čtrnáct dní před mým odjezdem se jí rozbolel kyčel a měla problémy s chozením. Sestra dodala francouzské hole, já tibetskou mast na páteř a klouby.
Když už jsem byla někde před Brnem, volala dcera, že ji bolelo břicho, šla na gyndu, má obrovskou cystu na vaječníku, chtějí si ji nechat ve špitále, doma malá dvojčata... Také jsem jí možná až tvrdě řekla, že už se vracet nebudu, že si to musí nějak zařídit sama. Zařídila - a světe div se, druhý den jí už nic nebylo.
No, nebylo mi tam zpočátku moc dobře, chytit signál na mobil byl zázrak, s bídou se podařila poslat SMS, připadala jsem si jak odříznutá od světa. Známá z krétského kurzu nedorazila, nikoho jsem tam neznala. Byla jsem tam úplně sama. Bystřice pod Hostýnem.
Takže nástup nic moc, do těšení se a zvědavosti přeci jen zasahovaly starosti.
Také jsem si při čtení předešlého mailu uvědomila, že místy to vypadá jednoduše a budí to dojem, že mně některé odpovědi byly podsouvány. Viz např.: Jsi vesmír? - Jsem vesmír.
Nepíšu to tu až tak podrobně, jak to ve skutečnosti probíhalo. Zita na mně pracovala (spíše s pomocí Zity jsem na sobě pracovala) ve středu od 16.30 do 23.00, kdy mě od toulání se v čase dovedla zpět do přítomnosti a šlo se spát. Tedy já šla spát až kolem jedné po půlnoci, ještě jsme debatovali s ostatními o svých zážitcích. Asi tak do tří jsem nemohla usnout, stále jsem měla pocit, že mi něco leze po hlavě. Ráno v šest jsem už seděla dole v hale a učila se teorii. Znovu jsme se Zitou začaly po snídani v 8.30 a jely až do oběda. Poté od 13.00 do 15.00 jsme už jenom procházely další fáze, kdy si má člověk vybavit, zda tu samou událost resp. zdravotní problém způsobil on někomu jinému, případně kdy byl jaksi nezúčastněným svědkem takové události.
Ale abych se vrátila k tomu vesmíru. Když jsem viděla, že se vše rozprsklo do miliard žlutých kuliček, nedělo se dlouho a dlouho nic. Stále mě tedy posílala v čase dopředu. Až najednou jsem měla dojem, že vidím (či jsem?) tmavě modrou nekonečnou oblohu posetou obrovským množstvím žlutě zářících hvězdiček. Vláďo já nevím, jestli mi tu představu vnukla, či zda já ji tam někde v hloubce paměti objevila. Ale byl to asi tak „skutečný“ vjem jako když jsem se prvně dostala do astrálu a viděla nebe s hvězdami a v dálce a hluboko pode mnou množství světýlek z nějakého města na západním pobřeží. Nebo naprosto reálně když v noci koukám na bezmračné nebe plné hvězd.
Nevím, jestli to byla skutečně má fantazie, představy, obrázky z knížek či co. Ale v ten moment to bylo všechno naprosto skutečné a já to prožívala.
Když jsem se na začátku auditu poprvé přehoupla „kamsi“ zpět, první co jsem uviděla, byly obrovské bílé sloupy. Začaly dostávat podobu brány, dokonce mě v ten moment napadlo, že to může být Vítězný oblouk v Paříži. Ale hned v zápětí jsem viděla dole před sloupy obrovské schodiště. Jakoby kolem dokola té brány. Něco jako koloseum, ale obrácené. Pak už tam nebyly jen dva sloupy nebo tedy jedna brána, ale mramorové bílé sloupořadí v nekončící řadě za sebou. Dokonce jsem na té první zřetelně viděla vytesaná písmena, něco jako nyní známe „římské číslice“. A cítila jsem na tvářích vítr, který „hrál“ na ty sloupy jak na harfu. Výrazně a přesně jsem slyšela tóny harfy.
Taky mě v ten moment napadlo, že se asi chystám k porodu. Andrej nám říkal, že když uvidíme dveře, vrata, tunel, cestu, klouzačku apod., že to může znamenat přicházející porod. Přesto jsem současně v ten moment věděla coby beznohá dívka (i jako Květa sedící na židli), že spíše půjde o konec než začátek. Byla jsem zkrátka „v těle“.
Píšu asi hodně zmateně a napřeskáčku, že? Ale těch dojmů bylo tolik moc a všechny se mi zdály a zdají být důležité.
Ne vždycky jsem přitom brečela. Taky jsem se bláznivě smála. Původní zděšení při pohledu na čtyři chlupaté tlapky přešlo v bláznivý a nezvladatelný smích, když jsem si uvědomila sama sebe jako opici. Když už jsem byla schopna trochu mluvit, tak na Zitinu otázku Co se děje? Co jsi? jsem naprosto spontánně odpověděla - Opička. Makak. Nevím proč mě napadl zrovna makak, nejsou to náhodou ti s červenýma prdelkama? :-)))))) No vidíš, chechtám se ještě teď :-)))))) A vůbec si nedokážu vzpomenout, jak takový makak vypadá.
Nebo když jsem zrovna tak užasle zjistila, že jsem žlutá a zelená. To byla taková nádhera, že jsem pořád jen opakovala – Kvetu… kvetu… já kvetu žlutě!... Já jsem květinka! A vzápětí dodala úplně civilním hlasem - proto se asi jmenuju Květa. A znovu se rozesmála. A zároveň si vzpomněla, jak mi babička říkala Květinko a jak jsi mi to znovu připomněl ty, když‘s mě tak nedávno oslovil. Nebo dávno? Co je čas...
Takže seminář nebyl jen traumatizující, hodně jsme se i nasmáli. První dny jsme měli mnozí i hlad, protože strava byla pojata čistě vegetariánsky a bylo jí sakra málo, v bufetu měli jen oplatky a čokolády, ale ke konci už jsem neměla potřebu snad ani jíst. Když přinesli špenát s třemi maličkými kolečky bramborového knedlíku a kousek obalené sóji, stačilo.
Když vyprávěla jedna z nás, jak ji poprvé auditoval muž a procházela porodem a trpěla a svíjela se bolestmi a jak on ji v tom jako mužskej nechal, protože houby ví co je porod, už se při té vzpomínce smála i ona, nejen my.
Samozřejmě že kdo jiný než já se zeptal Andreje, zda měl někdy případ, kdy současný muž si procházel porod někdy v minulosti v pozici ženy. Řekl, že to bylo zajímavé, protože když ho vedl do minulosti, tak ten dotyčný začal tak divně dýchat a hekat a když se ho ptal Kde jsi? Co se děje? odpověděl - Rodím. Tak to prý byla zajímavá zkušenost jak pro něj, tak pro onoho kluka.
Nebo když se jedna dvojice při nácviku taky nemohla hnout z místa, Andrej nejspíš po zkušenosti se mnou a Marcelou hned zasáhl, holku provedl porodem a na otázku Co dál? Kde jsi? ona odpověděla Venku. Jsem venku. Jé, tady je to hezký. Mně se tu líbí...To byl moment, který nám mnohým vehnal nejen úsměv na tvář, ale i slzy dojetí do očí.
Střídaly se okamžiky smíchu i pláče, radosti i zoufalství.
Slyšela jsem tam o věcech (dění), kterými jsem se do té doby vůbec nezabývala, neuměla si je ani ve fantazii představit... a najednou to člověk prožívá a je hlavním aktérem… Tak to mě vyvádělo dost z míry a dokonce jsem se i hodně bála. Šlo o přivtělené duše. O tom ale až příště.
6.11.2003, 19.15 – Nekonečno nekončí
Ahoj Vláďo. Že bych se dneska pustila do těch duchů? Tedy respektive duší? Abych pravdu řekla, moc se mi do toho nechce, to už mě pak budeš opravdu mít za blázna :-))) Ale takových tam bylo a ještě daleko větších než já :-) Tedy aspoň z mého pohledu...
Když jsme jednou říkali kuchaři, že si asi o nás musí myslet děsný věci, tak nás zcela lakonicky uklidnil, že oni jsou tam zvyklí na leccos. Tam prej jezdí „různí lidé“. Zrovna šla kolem paní uklízečka a když zaslechla, o čem se bavíme, hned se přidala - Sem jezdí bláznů, všelijaký sekty, oni se vždycky tady rozprchnou do lesa a objímají stromy... No, viděli jste to někdy? Ujistili jsme ji, že být lepší a teplejší počasí, určitě by se mnozí z nás občas taky k nějakému stromu přilepili. V jídelně, kde jsme nejen jedli, ale učili se i pracovali, s přibývajícími dny houstla atmosféra. Někteří sjeli do vesnice, koupili svíčky, ale nestačilo to. Blbě hořely, blikaly, bylo tam skutečně husto!!!
Chyběl mi prostor a vzduch a meditace s Borisem...
Mé první seznámení se s dušemi bylo skrze paní, která začala hned po příjezdu ještě před první večeří vyprávět, že má na sobě několik přilepených duší, že se jich nemůže zbavit, že jí dvacet čtyři hodin neustále něco povídají a že už se to nedá vydržet. Říkala jim „ty černý“. Vláďo, já koukala jak jojo. Pár lidí jí radilo, co s tím, ale že ona už všechno vyzkoušela a už neví jak dál. Vzhledem k tomu, že byla Kozoroh a pracovala jako soudní znalec v oblasti stavebnictví, nemyslela jsem si, že by byla úplný blázen. Jen jsem si tam začala připadat trošku divně. Neradila jsem se totiž se „šéfem“, neprosila své anděly strážné o pomoc, na ochranu se nebalila do bílého světla…, zkrátka jsem to neznala.
Během prvních dnů jsem si na řeči o duších postupně začala zvykat a tato tématika se běžně začala prolínat s výukou. Dokonce vznikl spor o text z jakési knihy, takže Andrej dal asistentce pokyn, aby se spojila s duchem toho spisovatele. Tak to bylo poprvé, kdy jsem něco takového slyšela na vlastní uši. Viděla na vlastní oči napsat nemůžu, protože jsem neviděla nic a ani jsem se o to nesnažila pokoušet. Ale pár lidí potvrdilo, že viděli to stejné.
V úterý odpoledne jsem na chviličku vyklouzla ze sálu a šla si šňupnout mrazivého vzduchu. Přišel za mnou jeden Slovák a kromě pár otázek týkajících se astrologie (on se jí také zabývá) mě s pohledem upřeným kamsi vlevo nad moji hlavu upozornil, že je při mně jakási entita. Jestli vím, o co jde. Lehce mi přeběhl mráz po zádech, vzpomněla jsem si totiž na Paulíčkova slova, kterými kdysi komentoval moji auru. Jen jsem přikývla a víc už jsme to nerozebírali.
Ale došlo mi, že když Andrej v pondělí vysvětloval, že pokud se při změnách obličeje měnily i oči, že by to mohly být přivtělené duše a podíval se směrem ke mně a Marcele, že možná u nás něco viděl. Marceliny oči se mi tehdy zdály pořád stejné, strašně a strašně smutné, ale některé obličeje byly jakoby podsvíceny zářivým světlem, jen dva ne. Ale to klidně mohlo být mým špatným soustředěním....
V pondělí a úterý se mi dost špatně usínalo, nedařilo se mi meditovat, pořád mi před oči naskakovaly nějaké hračky. Dokonce, když jsem chtěla jít do mentální pracovny a poradit se, jak mám postupovat při práci na Marcele, vůbec jsem se tam nemohla dostat. Zase jsem viděla zvířata, ale byla jakoby plyšová.
Když byla ve středu odpoledne Zita konečně volná a pustila se do auditu na mně, vůbec první co řekla bylo, že mám na sobě tři potvůrky a ještě než začneme s auditem, že je musíme dát pryč. Že prý mi brání v soustředění, že má asi někdo strach, že bych mohla být schopnější než on, případně že mi někdo posílá negativní myšlenky. Zkrátka - zatemňuje mozek. A to prý se musí srovnat, že mi to bere energii a vede k velký nerozhodnosti.
Tedy Vláďo, to se začaly dít věci! Pokavad doteď jsem ti mohla připadat lehce cáklá tím co popisuji a co jsem „prožila“, tak po přečtení následujícího si budeš říkat, že jsem fakt „jasná“. Možná taky ne. Možná o tom něco víš, možná jsi něco slyšel nebo četl. Já ovšem nic. Takže nejbláznivější část semináře začala:
- Zavři oči a podívej se nad sebe, kolem sebe. Co vidíš? - Nic. - Podívej se nad hlavu. - Nic. - Tmavý stín, obláček, vidíš ho? - Ne. - Podívej se znovu. Vidíš je? - A najednou jsem před sebou uviděla bílou kočičku a modrého slona s chobotem nahoru. Zita mě vedla k tomu, abych se jich ptala (mentálně) a tlumočila, co říkají. Dialog byl „zajímavý“, vůbec jsem ale netušila, jestli to tak je nebo si to všechno jenom vymýšlím. Kočka mě chtěla zahřívat, slon zase ochlazovat mou horkokrevnou hlavu. Měla jsem na ně vyslat paprsek bílého světla ze svého duchovního srdce a říct, co dělají. Je tedy fakt, že kočka se začala ježit, prskat, mrskat ocasem.
Zkrátím to, nějak ne moc dobře se mi o tom píše. Zkrátka vyprovodily jsme je za pomoci modlení a proseb u mých strážných andělů. Pak jsem ještě uviděla porcelánového trpaslíka vedle krásného hřibu pod obrovským smrkem, ale ten prý stráží podzemní bohatství, ochraňuje dům a majetek a když budu potřebovat, mám ho poprosit o hlídání.
Trvalo to až do večeře. Pak už jsem konečně měla pocit, že snad kolem mě nic není. Po Zitině pokynu:
- Podívej se kolem sebe…
- Už nic.
- Podívej se nad sebe, za sebe…
- Nic.
- Podívej se do sebe…
- Dobrý.
- Podívej se na hlavu…
- Nic, pohoda.
- Podívej se do hlavy…
- Nic…!
Tak to mě tedy málem porazilo! V hlavě nic??! Sice nevím, co jsem tam čekala, ale v ten moment bych byla uvítala aspoň docela malý mozeček :-))) A ono nic! :-)))
Jasně že mi napadlo: Tak tohle je asi to vymývání mozků. Ale že se tím ztratí i mozek sám, to mě ani ve snu nenapadlo :-))
Fajn, pro tu chvíli jsme končily, cítila jsem se celkem v pohodě.
Po večeři jsme pokračovaly s normálním auditem, ale ještě párkrát jsem měla divný pocit a tak Zita stále prosila strážné anděly, aby mě ochraňovaly/i (tak tady nevím, tvrdý nebo měkký? Jsou živí nebo neživí?). Končily jsme v jedenáct, prošla jsem si smrtí i zasvěcením, byla jsem trochu bezradná, když jsem najednou z naprosto fyzického pocitu bolesti, při které jsem se kroutila a cítila proud v těle, najednou necítila absolutně nic, ale měla jsem pocit, že stále jsem. Ale kde? A kdo?
- Kvetka, čo sa deje? Kde si?
- Nevím…
- Si v tele?
- Nevím…
- Pozri sa kol seba. Čo vidíš?
- Šedivo… Hromádku popele.
- Popel? Vidíš sebe?
- Nevidím… Vidím jen popel.
- Můžeš jít do těla?
- Nemůžu, není…
- Ako že není. Si nad telom?
- Jsem…
- Tak jdi dál.
- Nevím kam…
- Pozri sa hore. Vidíš anjelou?
- Nevidím.
- Pozri sa.
- Vidím mlhu… Ne, duhu… Ne, jsou to sněhové vločky…
- Neboj sa. Anjelé ťa doprovodí.
- Vidím světlo… Bílé světlo... Přibližuje se... Zlátne...Vidím zlaté světlo... Jsem ve světle... Jsem… Jsem…
Několikrát jsme to celé zopakovaly, ke konci už to bylo krátké, vnímala jsem jen pozitivní věci, Zita se několikrát ptala, jak se cítím, pak větičkou - Vrať se do života, vrať se do současnosti, jsi v přítomnosti, sedíš na židli, otevři oči - ukončila sezení s tím, že závěr byl vcelku pozitivní a že jdeme spát.
No jo, spát. To se snadno řekne, hůř udělá. Nemohla jsem usnout, bála jsem se, že zase uvidím ty hračky, měla jsem pocit, že mi něco neustále leze po hlavě, bála jsem se jít na záchod. Vláďo, já se tak bála...
Ráno ještě před snídaní se přišla Zita zeptat, jak se cítím. Popravdě jsem řekla, že nic moc. Že jsem nemohla spát a bála se. Ona prý to taky tak cítila, takže ráno znovu začneme odváděním duší, že tam ještě něco mohlo zůstat, případně se na mě znovu nalepit.
- Zavři oči, soustřeď se na oblast hlavy..
- Ježíš Zito, mně po ní něco leze!
- Co to je? Podívej se na to.
- Je to jako mák. Jako by mi tam někdo vysypal mák. Ježíš, ono to leze! Je to jako blechy!
- Kde se tam vzaly? Podívej se kolem sebe.
- Nade mnou je mrak a z něj to prší!
- Zaměř se na duchovní srdíčko a vyšli na hlavu i mrak paprsek světla…
Jo. Jí se to řekne Vyšli paprsek! Jak ho mám ale ohnout? Vláďo, řeknu ti, to byl problém. Musela jsem si sebe představit jako hrneček s ouškem a to ouško mi směřovalo na hlavu. Já ho jinak neohnout a neohnout :-)
Pak se ještě objevili mravenci, pak znovu ty blechy, mrak je na mě pršel a zase nasával, když jsem se sprchovala bílým světlem. Konce to nebralo. Měla jsem pocit, jak když mi na hlavu nasadí hrnec, tedy byla to spíš přilba a i ten pásek pod bradou jsem cítila. A chochol nahoře. Po chvíli jsem měla dojem, že má hlava je rozpůlené Kinder vajíčko, pak jsem měla kolem hlavy cosi jako prstenec kolem Saturna, jednu chvíli jsem místo hlavy měla takový ten globus, co se odklápí a je v něm bar - no, to bylo skoro lepší než to „nic“ z předešlého dne.
Trápily jsme se s tím asi dvě hodiny. Dokonce jsem se Zity ptala, jestli to není schizofrenie. Ten mák se tuším s ní dává do souvislosti. Uklidnila mě, že ne, to prý mi někdo posílá negativní myšlenky a já se proti nim neumím dostatečně chránit. Naučila mě dělat si kolem sebe ochranu, pomohla oživit třetí čakru - prostě najednou jsem se začala cítit lépe. Taky mi řekla, že pokud chci, že přerušíme sezení a mohu se dojít osprchovat, ale že by ta trojí ochrana kolem mě měla být dostačující.
Využila jsem toho a šla pod sprchu. Samozřejmě že opět netekla teplá voda, ale nějak jsem to nevnímala, usilovně jsem se drhla a měla až fyzický pocit hnusu a odporu z toho, co jsem „viděla“ odtékat do kanálu. Když jsem si začala máčet i hlavu a vlasy a zavřela oči, měla jsem strach, že omdlím. Kolem mě byla tak hustá tma, že se mi začalo dělat špatně od žaludku. Ale vydržela jsem, dokud jsem neměla pocit, že se rozednívá. Dokud nezačala odtékat úplně čistá voda, stála jsem pod tou ledovou sprchou a vůbec mě nenapadlo, že bych mohla nastydnout.Dolů jsem přišla s mokrou hlavou, ale „čistá“.
Pak už vše šlo výborně a už při obědě mi někteří říkali, že jen zářím. Že svítím a hřeju jak sluníčko. Jen při myšlence, že ještě zbývá čas na nějaký audit a kdože se ode mě asi tak nechá, se „sluníčko“ trochu obávalo věcí příštích.
A najednou tam stál Pavel, jestli nikoho nemám, že on by ode mě chtěl. Specielně ode mě. Ještě ho nikdo neauditoval, on tomu nevěří, ale chtěl by si něco ověřit a já mu v tom prý mohu pomoct. To byla obrovská vzpruha pro mé pošramocené sebevědomí. (Ale stejně se nedověděl, co chtěl. Byla jsem asi málo důrazná a on se v půlce auditu stopnul.)
Tak to byl výcuc semináře. Původně jsem chtěla poreferovat krátce, během psaní se mi zdálo, že těch slov a vět začíná být nějak moc a teď, když chci povídání ukončit, si uvědomuji, že zdaleka jsem se nezmínila o všem, co bylo zajímavý.
Bylo nás 55, z toho 10 mužů. Věkem zhruba od 20 do 65. Překvapilo mě, že každý s kým jsem si povídala, byl tak o 10-20 let starší, než jsem si myslela, cítila jsem z nich mladou energii. V průběhu kurzu toho nechalo asi pět lidí. Z různých důvodů.
Jo, a na Zitino doporučení jsem si dnes koupila křížek a teď jsem jen zvědavá, jak se zachová nějaký kněz, až ho budu chtít posvětit. Uvidíme..
A teď ti budu připadat jako úplně praštěná, protože jsem dneska byla poprvé! pěšky ve městě, bylo to báječný, už se mi nezdá tak hrozné jako předtím. Poctivě jsem vykračovala, sledovala pocity v nožičkách, uvědomila si, že se mi asi zlepšil i čich, rozšířilo periferní vidění, typuji rozsah přes 200°, daleko líp vidím na blízko a pořád se usmívám :-)
PS: Racka jsem nečetla, seženu, přečtu
PPS: Ještě jsem to po sobě ani nepřečetla a už vím, co bylo ještě zajímavý a o čem jsem se nezmínila. Týká se to období, kdy jsem byla stromem. Buď ještě pošlu anebo až spolu budeme, snad si vzpomenu. Ono je toho fakt strašně moc, to se musí zažít na vlastní kůži :-)
A ještě PS: Taky jsem zjistila, že opravdu nestačí jen myslet, nejen mít pocit, nejen cítit, ale dost důležitý je - si uvědomovat...
7.11.2003 – Poslední střípky z nekonečna
Ahoj Vláďo. Ještě pár střípků ze semináře. Už to bude spíše jen takový pelmel, tak jak mi v průběhu čtení předešlého naskakovaly vzpomínky.
Než jsme se Zitou začaly audit, ptala se, proč jsem byla ve dvojici s Marcelou. Nevím, tak nějak to přišlo samo. Jednak jsme byly spolu s třemi dalšími na pokoji, jednak když jsem přišla k večeři a rozhlédla se, kam se posadím, zahlédla jsem ji u stolu, kde zbývalo volné jedno místo a tak jsem si tam sedla. Další kontakty nic moc, protože učitelka a zásadní antikuřák je kombinace, kterou zrovna nemusím :-)
Už jsem se zmínila, že v jídelně bylo „husto“, takže jsem se tam zdržovala jen v nejnutnějších záležitostech a na židli usedala s nástupem Andreje na plac. Když v pondělí řekl, abychom si během kratičké pauzy utvořili dvojice a sedli si proti sobě, rozhodla jsem se být „přijímající“ a počkat, zda si mě někdo vybere. Po návratu ze záchodu jsem šla ke stolu a Marcela mi rukou ukázala na židli před sebou. Jak poslušný žáček jsem usedla, ale nebyla moc nadšená. Vtom přišla Zita s dotazem, jestli jsem volná. Bohužel jsem už nebyla. Hned po ní přišla další dívčina a vyčítavě řekla Marcele, že se včera ve sprchách domluvily, že začnou spolu. Jenže Marcelka na to zapomněla. Takže nás osud pěkně svedl dohromady :-) Dva jediný klešťový porody v sále.
Další zajímavost z mnoha a mnoha - pokud jsme měli dotazy, hlásili jsme se, Andrej ukázal a my vsedě kladli otázky. Z jeho pohledu jsme se každý ptal blbě, takže mě to třetí den už tak deptalo, že jsem dotaz začínala slovy - Určitě se ptám zas blbě, ale...? A ten den, kdy jsem se už málem rozbrečela a on pak případ předal jinému, mi několik lidí řeklo, že bych se neměla tímto způsobem ptát. Vláďo, on mě fakt málem zdeptal a udolal!! To bylo šílený!
Od té doby jsem se přestala bát se ptát, ale co bylo nové, vždy jsem si při otázce stoupla. Ovšem to jsem si vybavila až tady doma. Určitě to nebylo proto, aby mě ostatní lépe viděli, ale určitě proto, že jsem se podvědomě nastavila na jeho „úroveň“. Zkrátka z očí do očí.
Demonstraci auditu prováděl s dívčinou, která byla úplně bez emocí a silně pod sebekontrolou. Prošla Hirošimou i popravou pověšením bez mrknutí oka, bez jediné slzy. Předvedený audit vypadal jako „procházka růžovou zahradou“. I nějakou přivtělenou duši odvedli kam patří vcelku nenásilně a v pohodě. A Andrej zdůraznil, že i to se může stát a že je nutné člověka toho přivtělence nejdřív zbavit a pak pokračovat dál. Ale odvádění duší je mimo jiné až v kurzu pro pokročilé.
Když mi Marcela poprvé vybuchla v nekontrolovatelný pláč a nářek, najednou jsem nevěděla, co s ní. Bylo mi jí moc líto. Přivolala jsem na pomoc asistentku, ale ta jen pokynem ruky ukazovala - Pokračuj, tlač ji do toho, pláče si nevšímej!
Když začala Marcela v doktorovi vidět příšery a nestvůry, celá se třásla, nemohla dýchat a chtělo se jí zvracet, stopla jsem ji a šla se poradit. Zase mi bylo řečeno - toho si nevšímej, jdi dál, protlač ji tou událostí!
Pak mi začala utíkat z těla. Nemluvila už o sobě, ale o miminu, které vidí. No, co s tím?, šla jsem se zeptat. Obligátní odpověď - Tím se nezdržuj, vrať ji do těla. Řekni jí, ať jde do těla, musí tě poslouchat!! Ty jsi ta, kdo audit vede a zodpovídá za něj!
Tedy Vláďo, to bylo téměř už nad moje síly i mou trpělivost. Najednou se tu po mně chce něco, co se už několik let snažím kontrolovat a nedělat, nevnucovat druhým svou vůli... Nepoužívat schopnost jakési nenásilné mentální manipulace, kterou mám. Schopnost a sílu předávat myšlenky na dálku. A tady se najednou dozvím, že to je hlavní předpoklad pro úspěšné zvládání role auditora!
Ještě jednou se vrátím k mému „očišťování“. Když Zita pomocí mně neznámých modliteb odváděla duše kam patří, řekla, abych se modlila. Je prý jedno jak, tak jak jsem zvyklá, to co znám. Začala jsem v duchu odříkávat Otčenáš. Jenomže jsem si na poslední slova nemohla vzpomenout. Tak znovu od začátku. A zase jich bylo míň. A znovu. Pak už jsem šeptala jen Otčenáš, Otčenáš a vůbec nevěděla, jak dál.
- Zito, já si nemohu vzpomenout na Otčenáš!! - To nevadí, tak se modli to, co znáš. - Ale já ho znám, ale najednou si ta slova nemůžu vybavit! - Dobře, tak jenom pros své anděle strážné, ať tě ochraňují -
Prosím, prosím, prosím… jsem opakovala stále dokola a ani jsem nevěděla koho, jen jsem věděla, že mám dutou odklápěcí hlavu, nad pravým uchem na takový ten háček co bývá na malých skříňkách či šperkovnicích, po hlavě mi lezou stovky velkých černých mravenců a třásla jsem se hnusem a hrůzou!
Jak dlouho to trvalo, nevím. Pak se mi začala vybavovat slova Otčenáše, odříkala jsem si ho celý a raděj hned dvakrát a opravdu vroucně.
Tak toto prý byla opravdu černá magie, kterou někdo proti mně použil, mi pak řekla Zita. No a potom jsem šla pod tu sprchu a bylo fajn. Najednou jsem se opravdu cítila lépe, tělo začalo jakoby uvnitř vibrovat a s údivem jsem zjistila, že do půl metru od sebe vyzařuji teplo. To prý se ve mně znovu rozběhla energie.
Vláďo, byl to týden hrůz! Jak už jsem napsala, jste druhý komu toto vše říkám a pravděpodobně poslední. Je to z několika důvodů. Pokud bych se pro praktikování této metody do budoucna rozhodla, už dopředu bych odrazovala těmito hrůznými výjevy případné zájemce o pomoc. Také ale nikdo z těch, kdo by tuto formu terapie podstoupili, vůbec nemusí projít tím, čím já. Aspoň co jsem měla možnost zjistit, nikdo z absolventů se neviděl jinak než jako člověk. Natož jako opice :-))) Také na nikoho tolik moc neútočily „cizí“ myšlenky. No a pak bych vypadala jak lidový vypravěč. Takže zatím švagrová a ty.
A já se nyní snažím pochopit, zda to byly minulé či budoucí životy. I když, co na tom záleží, že? Záleží na každém z nás, co s tím současným uděláme.
Také se mě leckdo ptal, zda se tím budu profesně dál zabývat. Odpovídala jsem, že zatím určitě ne. A když jsem si poslední den kurzu srovnávala, s čím a proč jsem do toho vlastně šla, co jsem si od kurzu slibovala, zjistila jsem, že jsem jen otevřela další knížku, našla v ní odpověď na pár důležitých otázek - a dál se uvidí. Možná časem začnu listovat zase v další...
Omezení si opravdu děláme sami. Sami svými myšlenkami. Krásně to napsal pan Bach.. Mnohokrát už mi někdo něco podobného říkal, četla jsem to od různých autorů - ovšem plně jsem to pochopila, až když jsem si na to skutečně „sáhla“.
Jsem stoprocentně přesvědčená, že v případě odstraňování zdravotních potíží a problémů to funguje a pomáhá. Ale také vím, že nikoho z blízkých bych auditovat nemohla, protože nejsem tak tvrdá, jak by bylo potřeba a jsem citlivější víc než je nezbytně nutné. I s dobrým úmyslem se dá ublížit.
Když začala Marcelu pobolívat hlava, jen jsem se zeptala, zda má reiky. Prý ne. Tak jsem vstala, postavila se za ni a lehce jsem jí přiložila dlaně na spánky. Lehounkými přítlaky a upouštěním jsem chtěla odvést bolest. Tak mi pomohl Emil v autobuse cestou na Saharu. Jenomže Marcela hned po třetím přítlaku hlavou cukla, že to nemá cenu, že to mívá často a že po dvou či třech dnech to přejde. V tu chvíli jsem netušila, že tím její podvědomí vyvolá asociaci s porodními kleštěmi a bude jí ještě hůř. Obrovský tlak ve spáncích a hrůza. Říká se, že nevědomost hříchu nečiní. Ale pocit viny, že jsem chtěla pomoct a přesto ublížila, to neumenší.
Kamarádka se mě ptala, jestli jsem ji tam někde nepotkala. Ne, nepotkala. V tomto řetězu událostí týkajícího se otékajících kotníků ne. Nepotkala jsem vlastně nikoho, poustevník mi nikoho nepřipomínal. A ani jsem se tam necítila osamělá. Pampeliška s jedním květem měla spoustu semínek, která odnášel vítr a podobnost s myšlenkami mě napadla hned. Některé byly asi „plodné“, protože jako další pampeliška už jsem měla květy tři. Pak přišla potopa a trvala moc a moc dlouho. Hluboko na dně jsem už coby větší semínko čekala na slunce a teplo. Když voda začala ustupovat, uchytila jsem se kořínky v zemi a začala pučet. Ale rostla jsem dolů i nahoru nějak stejnoměrně. S úžasem jsem zjistila, že mám listy, rostu nedaleko moře, které jsem viděla i slyšela a kolem dokola je nízký zelený porost. Byla jsem jediný strom široko daleko...
- Kvetka, cítiš sa osamele?
- Necítím. V koruně štěbetají ptáci.
- Kvitneš?
- Kvetu. Mám spoustu květů.
- Plodíš? Aké máš plody?
- Nemám plody… (rozplakala jsem se)
- Ako že nemáš plody? Seš neplodná?
- Nejsem neplodná, ale zatím nemohu plodit, není tu strom stejného druhu…
- Dobre. Jdi na konec tohto života, kolko ti je let?
- Sto dvacet.
- Dobre. Vráť sa…
…a začala mě posílat v čase zase zpět až do okamžiku, kdy vedle mě začal rašit malý stejný stromeček. Třináct let po mně. Dostal se tam s pomocí ptáků. V té době jsem moře už neviděla, voda stále ustupovala, ale ještě jsem slyšela jeho vlny. Rostl pomalu a byl slaboučký, takže k prvnímu opylení (že by zase podobnost s myšlenkami?) došlo až po třiceti letech. Měla jsem nádherná červená granátová jablka, jejichž drobná semínka ptáci zobali a roznášeli dál a dál do krajiny (i tady se jeví podobnost s myšlenkami).
Samozřejmě že mě hned napadla podobnost s námi. Vám bylo necelých třicet, když jsem začala s astrologií a změnil se mi život. A i na to jablíčko v logu vaší firmy jsem se kdysi ptala. Prostě - oživil jste mě :-)
Ale vůbec nejzajímavější bylo, když jsem pak dospěla do vysokého věku, že jsem neviděla odumírat kořen nebo usychat korunu, ale míza se stahovala současně a rovnoměrně z kořenů i koruny zpět jakoby do středu a Zita to asi nemohla pochopit, protože se pořád ptala na ty kořeny (nohy) a čekala, že jako strom odumřu a duše z něj půjde zase do světla, ale já stále zůstávala v tom středu a jen jsem opakovala - Jsem ve středu, jsem ve svém vlastním středu, jsem.. jsem..
Asi jsem vypadala tak blaženě, že od hledání dalších problémů s nohama už upustila, dál v čase nehledala a usoudila, že bych po tak „spokojeném“ závěru už měla být v pořádku. Když mě vrátila do přítomnosti a otevřela jsem oči, byla jsem jak v jiném světě. Ten pocit absolutního bytí ve svém vlastním středu, absolutní rovnováhy, ten se opravdu nedá říct slovy. Žádnými slovy.
Zase jsem poznala jak chutná štěstí...
Pár poznámek k napsanému (2010)
Na jaře roku 2004 jsem si kurz znovu zopakovala. Díky ochromení strachem a také pocitem, že jsem nedokázala vstřebat obrovské množství teorie, jsem se domnívala, že mi na tom prvním spousta informací utekla. Proto jsem to stejné absolvovala znovu.
Bylo to už úplně o něčem jiném. Strach a obavy z neznámého byly pryč, praktické nácviky ať v roli terapeuta nebo klienta probíhaly velice dobře. Mentální ataky se nekonaly, duchů či duší jsem se nebála. Poznala jsem tam úžasně empatické, skromné a v oboru velice schopné lidi – Dominiku a Františka.
Ale přes to vše pozitivní se regresím nevěnuji, ačkoli jsem na sto procent přesvědčená o tom, že tento způsob při řešení zdravotních i psychických potížích pomáhá, pokud nenastaly již nevratné změny (žlučník nebo useknutý prst nikomu nedoroste). Nedokážu totiž zůstat nad věcí a naprosto nezúčastněně vést klienta k prožitku. Vnímám, co ho v následujících chvílích čeká a je mi ho líto, vím, čím si bude muset projít. Mám pak mimoděčnou tendenci mu cestu usnadnit. Ve výsledku je to ovšem na škodu, ne k užitku. Je to jak s tím bolavým zubem – pokud má být ošetřen, člověk musí tu pusu otevřít, nikdo jiný to totiž za něj neudělá…